Vnější a vnitřní motivace a její vliv na osobní vývoj

   Všichni určitě znáte ten pocit, odhodlání, dosáhnout svého cíle. Ta hnací síla, která nás vede neustále kupředu, se nazývá motivace. Ale pravděpodobně se shodneme ještě na jedné věci. A to, že ne vždy je motivace provázena radostí a nadšením. Dostáváme se tak k tématu dnešního článku a tím je, vnitřní a vnější motivace. Pochopení a snad i správné uchopení, rozdílu mezi vnitřní a vnější motivací nám může pomoci uvědomit si, jak nás motivace ovlivňuje v osobním vývoji a v dospělosti.

Vnitřní motivace:

   Cokoliv v životě děláme, má svůj důvod, tzv. motiv. Základním motivem k určitému jednání je uspokojování našich potřeb. Pokud své potřeby neuspokojíme, objevují se negativní emoce, a to nás vede k dokončení činnosti. Například, když máme hlad, jdeme si uvařit jídlo. Ideální situací je činnost, která nás baví a nadšení pro danou věc, je zároveň naší motivací. Vnitřní motivace nás ale vede i k běžným činnostem, které sice neděláme s radostí, ale uvědomujeme si jejich důležitost, a proto je vykonáváme. Příkladem může být úklid domácnosti. VNITŘNÍ MOTIVACE TEDY VYCHÁZÍ Z NAŠEHO PŘESVĚDČENÍ, O DŮLEŽITOSTI DANÉ ČINNOSTI.

   Díky teorii sebeurčení, kterou uvedli američtí psychologové E. Deci a R. Ryan, známe tři základní potřeby, jejichž uspokojení vede k udržení vnitřní motivace:

• Potřeba rozhodovat si o věcech, které se mě týkají, sám.
• Potřeba zvolit si postup ke splnění svých cílů sám.
• Budování dobrých vztahů.

   Uvědomíme-li si tyto tři základní potřeby, díky nimž si můžeme udržet vnitřní motivaci, zjistíme, že v běžném systému školství a možná i v běžném přístupu k výchově dětí, není bohužel pro uspokojení těchto potřeb místo.

Vnější motivace:

   Už víme, že motivace je jakýsi impulz, který je hybnou silou k dosažení našeho cíle. Tento impulz může být radostný, cítíme nadšení, ale zároveň může být hnací silou strach či obava z trestu. Motivace tedy nevychází z našeho přesvědčení, činnost nás nebaví, nedává nám smysl. Na činnosti nám nezáleží, ta je pouze prostředkem k dosažení odměny nebo odvrácení trestu.

   Dostáváme se tedy k hlavnímu rozdílu mezi vnitřní a vnější motivací. VNĚJŠÍ MOTIVACE NEVYCHÁZÍ Z NAŠÍ VLASTNÍ POTŘEBY, ALE Z POTŘEBY NĚKOHO JINÉHO. Nástrojem k jeho dosažení je hrozba trestu nebo slib odměny.

Jaké mohou být důsledky vnější motivace, nad kterými bychom se měli zamyslet:

• Činnost vyvolanou vnější motivací budeme vykonávat jen do té doby, dokud z ní máme odměnu anebo nepomine hrozba trestu.
• Jakmile tyto důvody pominou (odměna / hrozba), přestáváme činnost dělat.
• Chybí snaha o lepší výsledek, o zdokonalování se.

Proč je vlastně odměna tak nebezpečná?

   Setkáváme se s ní od malička, každý den. Dítě dostane bonbon, když si pěkně sedne na nočníček. Tatínek dostává finanční odměnu, když zůstává déle v práci. Pes dělá kotrmelce, protože dostává piškoty. Odměna je tedy prostředkem k vykonání činnosti, která nevzešla z vnitřní motivace. Je pouze jakýmsi "úplatkem". Navíc vykonáváme činnost pouze v takové kvalitě, abychom dosáhli odměny nebo se vyhnuli trestu. Ve škole plní tuto funkci známky. Každý učitel má ale jiné nároky a děti brzy zjistí, kolik je potřeba se u koho naučit, aby získali dobrou (uspokojivou) známku. Učí se tedy pouze tolik, kolik je nezbytně nutné, aby se vyhnuli nepříjemné známce (trestu). Důležitou charakteristikou odměny a trestu je, že se musí zvyšovat, aby ještě fungovaly!

   Velmi srozumitelně a výstižně vysvětlila problematiku odměny paní doktorka (psycholožka) Jana Nováčková: …" Jeden z nejvíce devastujících účinků se skrývá v poselství, které nevědomky vysíláme pokaždé, když slibujeme za něco odměnu. A to, že požadovaná činnost není sama o sobě dost dobrá, aby byla vykonávána jen tak, bez odměny. Kdyby to bylo něco hodnotného, tak by mě nemuseli uplácet, abych to udělal(a). To je závěr, ke kterému přijdou již malé děti."

   Prostředí, ve kterém vyrůstáme, může mít značný vliv na naši osobnost. Vyrůstáme-li v prostředí (rodina, škola), kde nejsou uspokojovány naše potřeby dlouhodobě, zvyšuje se riziko závislosti na vnější motivaci. Důsledkem toho může být negativní vliv na kvalitu vykonávaných činností, chybějící vlastní iniciativa (čekání na podněty, pokyny z okolí) nebo neschopnost se rozhodnout, zda má nebo nemá daná činnost smysl.

    V dospělosti si lidé závislí na vnější motivaci kladou zcela odlišné cíle, kterých chtějí dosáhnout. Zaměřují se převážně na majetek, úspěch, kariéru a možnostech se porovnávat (soutěžit) s druhými. Přesto, že dosáhnou všech svých cílů, stále nepociťují uspokojení.

    Naopak lidé, s dobře vyvinutou vnitřní motivací, se zaměřují převážně na osobní růst, vlastní rozvoj, vzdělávání a udržení dobrých vztahů. To je zároveň zdrojem jejich spokojenosti.

    Pokusme se tedy vytvářet našim dětem takové prostředí, které bude podporovat jejich vnitřní motivaci. Aby většinu toho, co dělají, jim samotným dávalo smysl a obohacovalo je, podpořilo jejich talenty a uspokojilo jejich základní potřeby.